Pan Petr dorazí na koučovací schůzku rozladěný. Těžce dosedne do křesla vedle mne a mlčí. Je mi jasné, že neví, jak začít, aniž by na nezahltil svou nespokojeností. Donesu mu sklenici vody a otevřu okno dokořán.
„Byl jsem schopen dodržet své novoroční předsevzetí přesně čtyři dny,“ povzdechne si a vypije sklenici do dna. Podívá se z okna a zhluboka se nadechne.
„Přesně o půlnoci na Silvestra jsem objal svou přítelkyni a uvědomil si, jak moc ji mám rád. A tak jsem si slíbil, že budu chodit z práce nejpozději v pět, abych mohl být s ní.“ Požádal mne o další sklenici vody, napil se a pak pokračoval: „První čtyři dny se mi dařilo dokončit práci kolem páté, ale další den přišel z vedení speciální urgentní úkol a musel jsem zůstat v práci až do osmi, abych ho dokončil alespoň částečně. Od té doby jsem se domů nedostal dříve než v sedm.“ Dopil zbývající vodu ze sklenice a zavřel okno. „Selhal jsem.“ konstatoval.
„V čem jste selhal?“ zeptala jsem se.
„Nejsem schopen dostat se domů v pět, jak jsem si předsevzal.“ Zopakoval netrpělivě svůj problém.
„Co musíte udělat, abyste byl schopen se domů dostat v pět?“
„Změnit práci. Nic jiného mi nepomůže.“
„Je Vaše priorita být doma v pět důležitější, než Vaše práce? Co pro Vás Vaše práce vlastně znamená?“
„Mám svou práci rád a jsem v ní dobrý. Když jsem v práci, jsem spokojený. Rád pracuji. Mám rád takové úkoly, na kterých si někdo přede mnou vylámal zuby. Baví mě překonávat se. Ale zároveň vím, že mám i soukromý život a ten má bohužel v mém životě mnohem menší podíl.“
„Když jste musel ten den zůstat v práci do osmi, jak jste se cítil?“
„Byl jsem naštvaný.“
„Byl jste naštvaný, že musíte pracovat na obtížném úkolu?“
„Ne, to ne. Nejprve jsem se cítil fantasticky. Ten úkol mne nadchl tak, že jsem ztratil pojem o čase. Až jsem dokončil jednu jeho nejdůležitější část, uvědomil jsem si, kolik je hodin a pak jsem byl naštvaný.“
„Popište mi prosím, jak by vypadal Váš den, kdy byste měl pocit, že žijete vyrovnaný život.“
„Ráno bych posnídal doma s přítelkyní. Zavezl bych ji do práce a pak jel do své kanceláře. Na oběd bych se s ní opět sešel někde v restauraci ve městě a odpoledne bych pokračoval v práci. Pak bych ji v pět vyzvedl z práce a jeli bychom společně domů. Večer bychom pak mohli strávit sportem, nebo kulturou. Tohle by byl ideál.“
„Výborně. Zní to fantasticky. Co z toho se Vám konkrétně nedaří?“
„Nedaří se mi pouze ten závěr. Nestíhám ji vyzvedávat v pět.“
„Proč jste si stanovil právě pět hodin?“
„Rozhodl jsem se pocitově. Od osmi do pěti pracovní život, od pěti do jedenácti soukromý. Tento poměr se mi zdá vybalancovaný.“
„Dobře. A když dorazíte z práce domů později, než v pět, o co přijdete?“
Pan Petr přemýšlí, hraje si s prázdnou sklenicí. Čekám na jeho odpověď.
Usměje se a řekne: „Vlastně o nic moc. Přítelkyně je spokojená, že byla v kavárně s kamarádkou, nebo u holiče, nebo v kosmetice. A já jsem vlastně taky spokojený, že jsem dodělal v práci, co jsem potřeboval a že se pak mohu bez výčitek plně věnovat přítelkyni.“
„Tak co s tím předsevzetím uděláte?“
„Nejspíš ho posunu z páté na sedmou hodinu.“ Zasmál se.
Zasmála jsem se taky a dodala jsem: „Je to jen číslo. Nic neříkající číslo. Mít harmonický život je jen o pocitu. Někdo může mít pocit harmonie, když mu jeho pracovní život zabírá 6 hodin z 18 a jeho kamarád to může mít přesně naopak. Stejně tak dnes můžete mít pocit harmonie, když skončíte v pět a zítra budete spokojený, když skončíte v osm. Vše je v neustálém pohybu a my se mu máme přizpůsobovat. Naučme se více naslouchat svým pocitům v přítomném okamžiku a zapomenout na plán ze včerejška, z doby před týdnem, nebo dokonce z 1. ledna. Život se má žít tak, jak se nám v tomto momentě daří nejlépe a nesnažme se ho narvat do včerejší škatulky. Tím neříkám, že cíle nejsou důležité. To jsou, ale pojďme je dosáhnout v souladu s naši aktuálními vnitřními a vnějšími podmínkami.“
Přeji hodně štěstí nám všem.
